Dodatečné zapojení Ukrajince

Max si nebyl zcela jist, zda stromy, pod jejichž korunami se s Jolanou ubírá k moři, jsou opravdu pinie; byly vyšší a statnější, než by u pinií očekával. Jejich stín byl příjemný, ale protože kmeny vyrůstaly přímo z úzkého chodníku, zároveň trochu překážely. Vzduch byl již hodně teplý, ale přesto dosud svěží. Starší Italka, která je míjela na kole, se patrně vracela z tržiště, protože v košíku pod řidítky měla několik ryb. Z hotelu Miramare vyšly dvě ženy v pracovních růžových šatech a širokými plastovými hráběmi na dlouhých násadách začaly uhrabávat bílý štěrk na přístupové cestě; řidič projíždějící dodávky je pozdravil mocným zatroubením klaksonu a obě ženy mu na oplátku přátelsky zamávaly. Sousední restaurace Trattoria Gina měla stažené žaluzie; na sluncem spáleném trávníku pod terasou ležela tlustá hnědá kočka a sekala ocasem.

V podloubí před obchodem s ovocem a zeleninou potkali Ukrajince, vedle kterého seděla Jolana po cestě z Prahy. Na sobě měl tytéž laciné džínsy, které si Max pamatoval z autobusu, a jakýsi podivný přiléhavý bílý pulovr s krátkým rukávem; stál zády k nim a zaujatě si prohlížel velké avokado.

Jolana mu zaklepala na rameno.

„Zdrávstvujtě, Óleg!“

Maxovi připadalo, že ho vidí ráda.

Oleg je s úsměvem pozdravil měkkou češtinou.

„Kak sebjá čúvstvujetě?“ pravila Jolana v poněkud doslovném překladu americké konverzační fráze How are you?

„Všechno dobrý,“ usmíval se Oleg. „Ou kej.“

Maxovi připadal zvláštním způsobem nejistý.

„Što pakupajetě, Óleg?“ snažila se Jolana. „Frúkty?“

Muž neurčitě pokýval hlavou a znovu se usmál. Teprve nyní si Max všiml, že mu chybí zub.

„Íli óvošči?“ řekla Jolana.

Oleg řekl cosi rusky. Jolana ani Max tomu nerozuměli. Snačála ja malčáť chatěla, vzpomněla si Jolana pobaveně na Puškina. Majevó stydá on něuznal by nikagdá. Málem vyprskla smíchy.

Měla skvělou náladu.

Z obchodu vyšla mladá prodavačka. Max chtěl dát Ukrajinci přednost, ale ten ustoupil a ukazoval Maxovi, aby si klidně nakoupil jako první.

„Dobrý,“ opakoval už opět česky. „Dobrý.“

Max koupil košíček velkých rudých jahod, kilo nektarin, dva hrozny bílého vína a čtyři kiwi. Ovocné šťávy pročišťují, říkal si.

Ukrajinec mu nákup pochválil očima. Potom se osmělil a ukázal na velká hnědozelená kiwi.

„Co to je, prosím vás?“ řekl měkce.

„Kiwi,“ řekl udiveně Max.

Ukrajinec pohlédl na Jolanu.

„Éto kívi,“ řekla Jolana. Přemýšlivě vraštila čelo: „Éto kak… agurcy i banány vmjéstě.“

Zdálo se jí, že její ruština se den ode dne lepší, ale Oleg se přesto tvářil nechápavě.

Pokrčila rameny a pohlédla na Maxe. Max jedno kiwi vzal a opatrně je rozpůlil; nebylo nijak přezrálé, ale přesto mu trochu zelené šťávy vyteklo na prsty. Ostýchal se před Jolanou mluvit rusky – třebaže její ruština měla k dokonalosti rovněž velmi daleko – a tak větší polovinu podal Ukrajinci mlčky.

Oleg přešel do polekané ruštiny, kterou Maxovi a Jolaně sděloval cosi v tom smyslu, že to nemůže rozhodně přijmout.

„Štó to gavarítě? Tólko papróbujtě!“ povzbuzovala ho Jolana.

Ukrajinec ustoupil jejímu naléhání a s obřadnou vážností vytáhl ze zadní kapsy zašlý zavírací nožík, jímž – vybavila si Jolana – si v autobuse krájel jídlo. Obratně vykrojil dužninu ze slupky, překrojil ji a ochutnal.

Jolana, Max i prodavačka ho soustředěně pozorovali.

„Charašó?“ řekla Jolana.

„Dobrý. Dobrý,“ opakoval Ukrajinec. „Děkuji vám.“

„Pažálsta,“ řekla Jolana.

Rozloučili se a pokračovali v cestě. Přešli pobřežní silnici a vstoupili do borového háje; korunami stromů už prosvítalo moře. Spadané jehličí na cestě bylo ještě orosené.

„Je mu třiatřicet,“ řekla Jolana, „a ještě nikdy v životě nebyl u moře.“

Pláž byla téměř prázdná. Většina lehátek byla dosud sklopených. Moře bylo klidné, ale široko daleko se dosud nikdo nekoupal. Na břehu před nimi dva starší páry právě končily ranní zdravotní procházku; oba muži podpírali své ženy, které se značnou námahou zbavovaly svá chodidla písku, aby se mohly obout. Max si sundal sandály a nohou rozhrnul teplý písek: vespod byl ještě chladný. Bylo příjemné cítit, jak mu protéká mezi prsty. Jolana se svlékala, a aby zakryla své rozpaky, zapáleně vyprávěla Maxovi o tom, co se v autobuse dozvěděla od Olega: Narodil se prý v městečku Ovruč na ukrajinsko-běloruských hranicích. Vystudoval v Kyjevě strojní inženýrství. V Charkově se mu podařilo sehnat jednopokojový byt, ovšem v domě, kde už dva roky neteče teplá voda.

„Dva roky?“ řekl Max pochybovačně.

Jolana tomu prý také zprvu nevěřila, ale po tom všem, co jí říkal, už tomu klidně věří. Nastoupil do továrny na předměstí Charkova. S platem šest dolarů měsíčně. Nemohl s tím vůbec vyžít.

„Tak to mu věřím,“ řekl Max.

Rozhodl se, že pojede pracovat do Čech, pokračovala Jolana. Pět dní stál frontu na pas; první dva dny se střídali s kamarádem po dvanácti hodinách, ale potom jim jakýsi správce fronty střídání zakázal. Když přijel do Prahy, byl prý šťastný, ale dlouho nemohl sehnat pracovní povolení. Asi tři měsíce pracoval na černo, ale musel se pořád vyhýbat šťárám, a tak si pracovní povolení raději koupil. Nyní pracuje jako stavební dělník u jedné české firmy. Dostává dvě stě dolarů měsíčně. Musí pracovat i v sobotu a v neděli, ale je moc spokojený, protože mnozí z čtrnácti Ukrajinců, s nimiž bydlí v jediné místnosti v sokolovně na Zbraslavi, berou o dvacet, nebo i o třicet dolarů méně. Pracuje vždycky dva měsíce a potom jede na týden domů. Příbuzným vozí jídlo a hračky.

„Dcera jeho sestry je v celé Ovruči jediná, kdo má panenku Barbie,“ řekla Jolana.

Max vážně zalitoval, že Olega při výběru svých postav už na samém počátku vyřadil ze sestavy. Uvědomil si zároveň, že na něj nepamatoval ani s místem v hotelové jídelně. Připravil jsem ho, chudáka, o snídaně i večeře, zasmál se v duchu. Jolanino vyprávění na něj však docela zapůsobilo. Váhal, zda nemá Olega zapojit jaksi dodatečně. Jeho absence v jídelně nejsou problém, říkal si, naopak je logické, když si chudý Ukrajinec z úsporných důvodů koupí zájezd bez polopenze. A když nebydlí přímo v hotelu, ale v lacinější depandanci.

Zapojím ho, rozhodl se definitivně Max.

Čistě pro kontrast, říkal si.