Bilance

Autobus se blížil k Praze. Sídliště na periferii už bylo na dohled, ale ještě stále tu všichni byli:

Pamela. Děkovala – jistě i jménem ostatních účastníků – oběma řidičům.

Ignác s Oskarem. Čemusi se smáli.

Jolana a její rodiče (Jolanina matka si četla).

Láďa, Olga a jejich dvě děti. Olga nemohla dovřít zip černé cestovní kabely. Láďa jí pomohl. Usmála se na něho.

Jarda a jeho žena Jituš. Jejich děti: Jára a Klára.

„Dělejte, balte se,“ nařizoval jim Jarda.

Šarlota s Helgou.

„Tak kurva slyšíte?!“ vztekal se Jarda.

Irma s Denisou. Už se zase kamarádily a dělaly na řidiče ostatních vozů půvabně rozpustilé obličeje.

Hynek a Zuzana, v zarytém mlčení.

Jakub – navzdory rozhádaným rodičům nezvykle veselý (a po­krad­mu pozorující Kláru).

„Bilancujete?“ oslovil Maxe pan Petrescu.

„Tak nějak,“ řekl Max.

„Věřte, že vás chápem,“ řekla paní Košťálová mile. „Víte, co někde napsal Bernard Malamud? ‚Už dlouho žiju mezi těmi, které jsem vytvořil.‘ Nemáte podobný pocit?“

„Naprosto stejný,“ souhlasil živě Max.

Už to nechtěl příliš protahovat.

Autobus vjel do rozpáleného, prašného centra.