Je už Šarlota úplně pitomá?

Helga s Šarlotou se dohodly, že se začnou oblékat v půl sedmé. Večeře se podává v půl osmé, počítala v duchu Helga, takže když budou hotové v sedm, je to akorát. Sama však začala s oblékáním asi o deset minut dřív – a Šarlota, ze samého strachu, že na ni Helga bude muset čekat, se oblékla tak rychle, že nakonec byly obě kompletně připravené už ve tři čtvrtě na sedm.

Chvíli nerozhodně postávaly v malé předsíňce, kontrolovaly se v zrcadle a ještě jednou si vyzkoušely připravené vystoupení, ačkoli už je dávno znaly nazpaměť. Nakonec se rozhodly, že sejdou dolů. Helga se ujistila, že je všude zhasnuto a že nenechaly téct v koupelně vodu, a řekla Šarlotě, ať se podívá, jestli jsou zavřené dveře na balkon; Šarlota jí však dobře nerozuměla, takže Helga – než aby jí to znovu opakovala – se šla s povzdechem přesvědčit sama.

„Máš ten text?“ houkla na Šarlotu, když zamykala pokoj.

„Mám.“

„Máš pas?“

Šarlota se začala přehrabovat v kabelce tak neschopně a tak zděšeně, až jí Helga musela kabelku vytrhnout z ruky a pas jí sama najít.

Šarlota se provinile zasmála.

„Já už jsem úplně pitomá, viď?“

Upřímnost jejího doznání, cosi v jejím pohledu a možná i jakási Helžina dávná vzpomínka způsobily, že Helga tentokrát namísto toho, aby s okázalým utrpením zavřela oči nebo zakroutila nevěřícně hlavou, Šarlotě pouze láskyplně upravila přetočený límec světlého kostýmku a krátce ji pohladila po zádech.

„To víš, holka, už nám není šestnáct,“ řekla mechanicky.

Myslela přitom na to, zda bude moci příští rok Šarlotu vůbec ještě někam vzít. Ale s kým by v tom případě jela?

Nevěděla.

„Bohužel ani čtyřicet,“ usmívala se Šarlota.

Byla ráda, že je Helga v dobré náladě.

Sjely výtahem dolů. Recepční jim s úsměvem pokynul, ale Helze jeho úsměv připadal drzý, a nařídila Šarlotě, aby jeho pozdrav v žádném případě neopětovala. Uraženě prošly hotelovou halou k dvojkřídlým proskleným dveřím do restaurace, ale ty ještě nebyly otevřené. Nechtěly se otáčet k recepčnímu, a tak zůstaly stát čelem ke dveřím. Po chvíli přitiskly své tváře až ke sklu, zastínily si dlaněmi oči a kriticky pozorovaly nijak zvlášť rychle pobíhající číšníky, kteří teprve prostírali.