Podobenství o skutečném významu literární kritiky

Jolaně bylo s Maxem dobře.

Vyhřívala se na slunci, jedla jahody, které jí koupil, a pozorně mu naslouchala. Nevadilo jí, že mluví – očividně ve snaze vyhnout se jakékoli další zmínce o včerejší noci – téměř jen o literatuře a zejména pak o literární kritice; vytušila správně, že trable s literárními kritiky Max podvědomě používá jako okázalou protiváhu svého nočního dolce vita – a svým příštím dotazem mu to žhavé téma dokonce sama znovu přihrála. Maxe její zájem potěšil a začal jí o kriticích vyprávět podrobněji: Jeden prý namítá, že Maxův román je chytrý až přespříliš – zatímco druhý o tomtéž románu tvrdí, že se vyznačuje naprostou absencí myšlenek. Jiný kritik román označí za love story s odhalenou hrudí – a další klidně napíše, že Max prý neměl odvahu riskovat.

„A mě přitom ten román stál manželství!“ vykřikoval Max.

Vlastní monolog ho záhy strhl natolik, že v něm vzrušeně pokračoval i během plavání v moři. S překvapující vášní se rozhovořil o problémech s takzvaným autobiografickým principem a psaním v první osobě – kdyby prý u dotyčné knihy pouze mechanicky změnil první vyprávěcí osobu za třetí, tvrdil Jolaně, museli by někteří kritici své recenze zgruntu přepsat. Chystaný román se prý proto rozhodl napsat ve třetí osobě rovnou, ovšem tak, že postava spisovatele – kterou samozřejmě pojedná s fowleovsky ironickým odstupem – ponese jeho vlastní nezaměnitelné rysy, čímž prý bude jejímu pohledu dodána potřebná kredibilita. Navíc údajně nesvěří své zkušenosti – s manželstvím, s přáteli, s rodiči a s lidmi vůbec – pouze tomuto svému alter egu, nýbrž hned několika hlavním postavám; šlapaje vodu, nazýval to Max principem skryté autobiografie a dodal, že je velmi zvědavý, co se od všech těch písničkářů, básníků a jazykovědců, kteří se z jakéhosi jemu neznámého důvodu považují za literární kritiky a kteří v poslední době projevují dojemnou starostlivost o jeho zdravý umělecký vývoj, po vydání románu zase dočte. Vytýkají mu prý například, že se čtenářům podbízí. Ale Max na ně prý kašle. Od první chvíle, kdy začal psát, si vždycky přál, aby čtenáři jeho knihám rozuměli a aby se jim dobře četly. Proto se prý snaží vyprávět srozumitelně. A samozřejmě pravdivě a pokud možno vtipně. Proto má prý vždycky upřímnou radost, když mu jeho čtenáři řeknou nebo napíšou, že se jim jeho román líbil, že jim mile připomněl jejich vlastní životní příběh nebo že je rozesmál. Kritika ho za to ale označuje za povrchního humoristu, který používá humoru jako lubrikantu, jímž protlačuje své texty do hlav čtenářů – Maxe by ovšem zajímalo, jestli tihle kritici někdy zkusili strávit třeba jen dvě hodiny s někým, kdo je zcela bez humoru. Nebo jestli si v poslední době zkusili v knihkupectví sehnat vtipnou, čtivou a vkus neurážející knihu – samozřejmě že ne pro ně, vzdělané pražské intelektuály, ale třeba pro jejich venkovského otce nebo babičku. Nebo jestli někdy seděli tři hodiny za absolutního ticha, přerušovaného jen rozpačitým pokašláváním, v poloprázdném Divadle Za branou. Max to prý zažil. Ten kult vážnosti, který v Čechách panuje, je mu prý zcela nepochopitelný – on osobně je prý bytostně přesvědčen, že neexistuje jediný důvod, proč by vážnost nemohla být stejně pitomá jako cokoliv jiného. Jako jiné knihy – kritikům prý většinou nevadí, že jsou těžkopádné, zdlouhavé, popisné, překombinované, nesrozumitelné, nepozoruhodné a nudné – hlavně, že nejsou ani trochu humoristické. Max je prý podle kritiků typickým představitelem střední kultury – midcultu – která vzniká korupcí kultury vysoké. Do vysoké kultury Max rozhodně nepatří. Za všechno, čím Max nyní je, vděčí totiž podle člověka jménem Martin Les pouze kulturní nedovzdělanosti českého národa, respektive jeho elit. Nedovzdělané kulturní elity, vykřikoval Max, plivaje vodu, mu totiž všechny čtyři dosavadní knihy vydali v několika reedicích, nedovzdělaní porotci mu udělili cenu, nedovzdělaní čtenáři jmenovali jeho knihy v celostátních anketách, nedovzdělaní scenáristé, režiséři, dramaturgové a producenti se rozhodli jeho romány zfilmovat a adaptovat pro divadlo a díky nedovzdělaným kulturním elitám v Německu, Holandsku, Maďarsku, Francii, Anglii, USA a Israeli vycházejí oba jeho romány také v překladech. Naštěstí pro českou kulturu, konstatoval sarkasticky Max, tu ovšem ještě je i početná vzdělaná národní elita, která na Maxovu naprostou uměleckou nedostatečnost záslužně poukázala a celý ten neslýchaný podvod označila pravým jménem. Max si zuřivě odfrkl. Chce Jolana vědět, kdo tuto vzdělanou elitu tvoří? Především již zmíněný Martin Les – a dále pak Lubomír Kasal, Jiří Dědeček, Pavel Mandys, Michael Špirit a samozřejmě Jaromír Slomek, největší z nejmenších českých kritiků, jehož životním kritickým výkonem je prý nález pravopisné chyby na straně jedna. A konečně Petr Fidelius. Max se zajíkával vzteky už předtím, ale jakmile se zmínil o posledně jmenovaném kritikovi – jehož jméno Jolana mimochodem v životě neslyšela – propadl hotovému záchvatu. Neuvěřitelně zrychlil, takže mu Jolana sotva stačila, divoce kolem sebe mlátil do vody a křičel na onoho člověka, jako kdyby tu s nimi plaval v moři: oslovoval ho neustále milý kritiku, arogantně mu tykal a nadával mu do hovada všech hovad. V jedné chvíli se rozohnil natolik, že přehlédl blížící se vlnu a slaná voda mu natekla do úst v takovém množství, až se málem pozvracel. Jolana ho musela chytit za ruku, aby se pro samé kuckání a dávení neutopil.

„Hle, podobenství o skutečném významu literární kritiky!“ sípal trpce Max se zarudlýma očima, když konečně nabral dech.