Max stewardem

Jakmile se Max definitivně rozhodl, že bude psát román o lidech na zájezdě, skoro jako na povel se mu začaly vybavovat dávné, místy už polozapomenuté vzpomínky na všechny ty výlety a cesty, které v minulosti absolvoval. Často v té době například vzpomínal na to, jak si počátkem osmdesátých let během vysokoškolských prázdnin přivydělával jako steward v lehátkových vlacích přepravujících rekreanty k Černému moři. Jeho úkolem bylo svěřený vagon uklidit, nafasovat a rozdat ložní prádlo a především pak během cesty prodávat pivo a limonády a vařit párky, čaj a kávu. Max, kterému tehdy nebylo ještě ani dvacet, si sice v těsné kuchyňce nepočínal zrovna dvakrát zručně a chyběl mu i potřebný lichvářský talent, ale jinak mu práce stewarda připadala zajímavá a dobrodružná. Krajina za oknem se někdy měnila rychleji, než voda v konvici začala vřít, a ve Varně nebo v Mangalii – poté co ve vagonu vyprázdnil odpadkové koše, zametl a vytřel – se vždycky až do večera opaloval a koupal v moři. Především se mu však líbilo, že díky téhle práci pozná spoustu různých lidí. Občas, když ještě před příchodem cestujících vylepoval na skleněné dveře jednotlivých kupé jmenné seznamy, zkoušel občas odhadnout, jaká fyzická podoba či jaká povaha se skrývá za tím či oním jménem, zvláště pak ženským.

Mnohokrát si také všiml, že v těsném prostoru vagonů se mezilidské vztahy vyvíjejí o něco rychleji, než tomu bývá jindy: na samém počátku cesty stávaly na peroně pouze oddělené hloučky vzájemně se neznajících a odměřeně se tvářících lidí – a na jejím konci, po dvou dnech a dvou nocích strávených v uzavřeném prostoru jediného vagonu, si titíž lidé najednou halasně tykali, zvali se na pivo, hlídali si vzájemně děti, vyprávěli si o sexu a o rozvodech a ukazovali si jizvy po operacích. Max měl ve vlaku samozřejmě i nemálo příležitostí poznat, jak umí být někteří lidé sobečtí, bezohlední nebo chladně vypočítaví, avšak výše zmíněná proměna ho pokaždé znovu fascinovala.

Naplňovala ho dokonce jistým optimismem.