Přerušení příběhu: výpravčí

Monotónní hučení motoru, ubíhající pás horizontu a drobné pohupování přinášely Maxovi dlouho nepoznaný vnitřní klid: pohodlně opřen a kolébán jízdou se namátkou probíral nejrůznějšími myšlenkami. Nedokázal se příliš soustředit a těkal od jednoho tématu k druhému, ale nevadilo mu to. Byl rád, že konečně dokázal přestat myslet na Pamelu.

V jedné chvíli se mu vybavila tvář té německé výpravčí. Pozoroval ji z vlaku, jímž se jednoho podzimního nedělního odpoledne vracel z jakéhosi čtení v Hamburku: Byla to vyšší černovlasá, nakrátko ostříhaná žena něco po třicítce, možná o pár let starší. Nebyla příliš hezká. Na sobě měla tmavomodré kalhoty, dobře padnoucí tmavomodré sako s červenými lemy a zářivě bílou košili; na hlavě samozřejmě červenou čepici. Zapískala, postavila se do pozoru a zasalutovala. Maxovi připadalo zvláštní vidět salutovat ženu; ona se však tvářila naprosto samozřejmě. Klidně, navykle se usmívala. Vlak se zvolna dal do pohybu. Její dosud vzpřímený postoj se ponenáhlu uvolnil; nejprve svěsila obě ruce podél těla a zcela nepředpisově, skoro rozmarně komíhala ve vzduchu plácačkou; potom sklonila hlavu – udělal se jí přitom podbradek – a jakoby nechápavě, udiveně si prohlédla svou uniformu. Vlak nabíral rychlost. Max se zvědavě předklonil a na kratičký okamžik výpravčí ještě naposledy zahlédl: stála osamoceně na betonovém peroně toho vylidněného, nedůležitého nádraží a v opálené tváři měla nepopsatelně zoufalý výraz.

Autobus náhle přibrzdil. Před hranicemi stála dlouhá kolona. Řidič zpomalil, zastavil a vypnul motor. Maxův předchozí pocit pohody se rychle vytratil. Obraz krajiny za oknem byl nyní stále týž a náhlé ticho na něj působilo skoro nepříjemně. Sedadlo, zbavené předchozích houpavých otřesů, mu nyní připadalo tvrdé a nepohodlné. Vyhlížel z okna, kdy se kolona konečně pohne – a jeho čekání ho činilo nervózním. Dokonce už zase myslel na Pamelu.

Po půlhodině už to nevydržel.

„Tak jedem!“ pronesl polohlasem netrpělivě.

Otočil se: pan Petrescu a paní Košťálová seděli vzpřímeně na svých místech. Usmívali se. Max se rozhodl, že zaútočí přímo. Hlasitě vzdychl a demonstrativně si protáhl zdřevěnělé údy.

„Už je to trochu dlouhý, že?“ prohodil konverzačně.

„Myslíte?“ pravila s úsměvem paní Košťálová.

Max očekával nějakou variantu souhlasné odpovědi. Tato ho poněkud zaskočila.

„Vám to nepřipadá dlouhý?“ řekl udiveně.

Cítil, že maličko zrudl.

„Tolik hodin na cestě, všechny ty ustavičné zastávky…“ řekl.

„Zastávky jsou nezbytné,“ řekla paní Košťálová mile.

Max přemýšlel. Proti odpolednímu slunci neviděl dobře její obličej, což jeho nejistotu jen prohlubovalo.

„Myslíte pro řidiče?“ řekl nakonec.

„Nejen pro řidiče,“ řekla paní Košťálová. „Pro každého.“

„Přerušení příběhu možná skutečně napíná trpělivost, ale zároveň zvyšuje poutavost vyprávění,“ ozval se hluboký hlas pana Petrescu. „Vy sám jako spisovatel byste to měl vědět nejlíp.“

Max užasle zamumlal cosi souhlasného a zmlkl.

Kdo to proboha je?! říkal si.