Max bojuje s živly

Do Pamelina nafukovacího lehátka se opřel mírný, teplý větřík a Pamela v písku pláže půvabně zavrávorala. Max si říkal, že by jí měl lehátko asi nést, ale sotva tak učinil, upadl do značných rozpaků – nejenže jde tři minuty poté, co z moře právě vylezl, do vody znovu, ale ještě ke všemu se tu rádobygalantně vláčí s touhle nafukovací stříbrnou hrůzou. Když míjel slunečník, pod nímž seděla se svými rodiči Jolana, předstíral, že jej cosi zaujalo na prázdném modrém obzoru.

Pamela se špičkou palce pravé nohy dotkla vodní pěny.

„Studí!“ zvolala a s docela nepatrným zpožděním ucukla.

„A je mokrá,“ řekl Max.

Připadal si jako dokonalý idiot.

Pamela se však do něj vesele zavěsila, zřejmě aby nebezpečným vlnám, jež jí dosahovaly až ke kolenům, mohla čelit s Maxovou oporou. Její paže byla podmanivě teplá, její ňadro kladlo nádherný odpor a její opalovací krém vydával vůni, které Max obvykle říkával šálivá. Jak přibývalo hloubky a hřbety vlnek šplouchaly Pamele stále výš na stehna a na sluncem rozpálené břicho, celé její tělo se napínalo – a když jí jedna z větších vln vyšplhala až k ňadrům, s dívčím výskotem se k Maxovi přitiskla.

Zatímco se mu hrnula krev do penisu, upíral Max oči na horizont, jako by tamodtud měla připlout loď, jejíž posádka ho zachrání – nebo alespoň pochopí.

Vzdychl, a aniž svůj těžký povzdech jakkoli komentoval, přidržel Pamele lehátko. Pamela na ně nešikovně, ale roztomile nalehla a s námahou se vydrápala nahoru; lehátko okamžitě zaplavila voda a Pamela začala komicky veslovat dlaněmi. Max plaval vedle ní, a třebaže už mu po pár minutách začala znovu být zima, poslušně se podřizoval jejímu stále pomalejšímu tempu. Posléze přestala zabírat úplně a založila si ruce pod bradu. Max měl na vybranou: buď mohl kroužit kolem dokola jako nějaký hladový žralok – nebo stát na místě a šlapat vodu.

Rozhodl se pro druhou variantu.

„Stejně si nedovedu představit, že bych si jen tak sedla a začala psát třeba román,“ řekla zamyšleně Pamela.

„To taky dost dobře takhle jednoduše nejde,“ řekl Max.

Slyšel, jak mu drkotají zuby.

„Nevěděla bych vůbec o čem…“

„Tím se netrap,“ řekl Max. Ta sůl v puse už začínala být protivná. „Autor si téma stejně nevybírá – téma si vybírá jeho.“

„Stejně tě obdivuju, Maxíčku,“ řekla Pamela. „Napsat tolik stránek!“

„Můžu tě o něco požádat?“ řekl Max s pracným úsměvem. „Neříkej mi, prosím tě, Maxíčku.“

Pamela se vztyčila na loktech.

„Tobě se to nelíbí?“

„Zvykl jsem si už na Maxe. Zkus to taky.“

Přidržel se na chvíli bočního okraje. Pamelina ňadra ležela v loužičce stříbrošedé vody v prohlubni lehátka jako dva mladí vypasení hrošíci sklánějící se nad napajedlem. Odstrčil ji i s lehátkem od sebe a zase si ji přitáhl; překvapilo ho, jak malý odpor mu voda klade, a líbilo se mu, že má Pamelu jakoby ve své moci. Otočil si ji nohama k sobě a mokrými ústy ji polechtal na chodidlech. Zavýskla. Třásl se už zimou, ale přesto jí políbil trochu drsné paty a potom jí olízl obě lýtka. Smála se. Jediným pohybem přiblížil její obličej ke svému, ale když ji chtěl políbit, s nečekanou prudkostí uhnula. Dokonce se na lehátku posadila.

„Co to děláš?“

„Chtěl jsem tě políbit,“ přiznal Max.

„Políbit?“ řekla Pamela s podivuhodným zděšením. „Proč?“

Max ji nějakou dobu pozoroval.

„Zapomeň na to,“ řekl potom klidně. „Už to víckrát neudělám.“

Odstrčil lehátko směrem od pobřeží, ale bylo to jen gesto. Kdyby lehátko skutečně mohl odstrčit až na volné moře a vydat je tak napospas větru, odlivu a proudům, udělal by to? Plaval nazpět a už po několika rychlých tempech nemohl uvěřit, že se na ni před chvílí sápal. Co to proboha dělám? říkal si nakvašeně. Kolik mi proboha je?

Znovu si ověřil, že jakmile Pamelu nevidí, jakmile se od ní byť jen trochu vzdálí, její zhoubný vliv postřehnutelně slábne a on je schopen uvažovat a jednat rozumně.

Slyšel ji, jak na něho volá, ale neotočil se a plaval rychle ke břehu.