Utrpení dvanáctiletého homosexuála

O existenci lidí zvaných homosexuálové Jakub už věděl: částečně z televize, částečně z časopisu Bravo (mezi mnoha populárními hudebními skupinami, které Jakub se svými vrstevníky poslouchal, se koneckonců našel nejeden zpěvák či zpěvačka tohoto zaměření) a samozřejmě z hovorů ve škole – označení homouš, které jeho kamarádi i on sám běžně užívali, bylo přitom spíše slangovou zkratkou než záměrným pejorativem. Díky tomu naštěstí už dříve chápal – jakkoli by to sám asi nedokázal takto vyjádřit – že homosexualita není nějaká odporná nemoc, kterou je nutno přede všemi skrývat, nýbrž že je to relativně častá sexuální orientace, a nelze proto říct, že by byl Nagyho smělou diagnózou nějak nadmíru zděšen. Pouze ho poněkud překvapila. Až dosud se totiž domníval, že se mu líbí holky.

Nedalo se však nic dělat. Bylo třeba podívat se této nové pravdě zpříma do očí.

Nejdřív si potřeboval vyjasnit některé podrobnosti.

„Bolí to?“ informoval se jednoho dne u Nagyho.

„Co?“

„No když –“ řekl Jakub a uhnul očima.

„Myslíš, když ti ho strkaj do zadku?“ řekl Nagy. „Když se to namaže, tak ne.“

„Namaže?“

„No normálně namaže,“ řekl zkušeně Nagy. „Mastí.“

Jakub přemítal.

„Jakou mastí?“ chtěl vědět Jakub. „Jak se jmenuje?“

„Neboj,“ řekl mu přátelsky Nagy. „To bude v pohodě.“

„Já se nebojim,“ řekl Jakub.

Opravdu se skoro vůbec nebál. Byl si naprosto jistý, že to nemůže být nic hrozného – když to tolik lidí a zpěváků dělá dobrovolně. Proč by to dělali, kdyby to bylo hrozný, říkal si Jakub, to je logický. Občas si to zkoušel představit. Osahával si zadek a váhavě se ukazováčkem dotýkal řitního otvoru. Jako když měl jít k zubaři a jazykem si neustále zkusmo osahával zub, u kterého tušil kaz. To bude v pohodě, uklidňoval se pokaždé. Ve srovnání s utrpením, které mu dokázal způsobit bolestivě přeplněný měchýř, mu to ostatně nepřipadalo nijak strašné.

Nakonec si vždycky šel umýt ruce.

Takže byl homouš.

Postupem času si na tu představu jakžtakž zvykl.

Trochu ho zneklidňovaly jen dvě věci: především stále nevěděl, jak se jmenuje ta speciální mast, a neměl ani tušení, kde se taková věc dá koupit (protože Nagy mu to z nějakého důvodu, kterému Jakub nerozuměl, odmítal prozradit); a za druhé nemohl najít žádného kluka, který by se mu opravdu líbil. A to se snažil. Přestal koukat po holkách a začal se každý den poohlížet po nějakém ucházejícím klukovi. Nikdo z jeho spolužáků netušil, že je ve třídě, v tělocvičně a na záchodcích vystaven Jakubovu přísnému zraku. Nenápadně pozoroval jejich nohy, ruce, zuby, oči, vlasy a zadky. V předstíraně náhodných srážkách se jich dotýkal.

Teda nic moc, říkal si nespokojeně.

V podstatě přicházeli v úvahu jenom tři, rekapituloval nyní Jakub výsledky svého nedávného několikadenního průzkumu: Vaník, Lubina a Kaliště. Vaník je docela dobrej, a když se mu něco řekne, tak to hned nerozkecá, ale na sport je zase totální dřevo. Lubina je z osmičky a je ze všech tří suveréně nejsilnější, ale občas má dost beďarů a strašlivě mu smrdí podpaždí. S Kalištěm je vždycky sranda, i když je trochu šprt, ale zase má doma tři počítače.

Možná by to mohl být Kaliště, říkal si. Motor autobusu monotónně hučel. Jenom kdyby nebyl tak hubenej a kdyby mu tak příšerně nevystupovaly ty jeho křivý lopatky.

To už je teda hezčí támhleta Klára.