Jolanino první zvracení

Jolana si vzala druhý Travel Gum okamžitě poté, co ucítila důvěrně známé příznaky přicházející nevolnosti.

Bílomodrou plochou krabičku měla přichystanou ve vnitřní přihrádce své kabelky, která byla uzavíratelná na zip a v níž měla také peněženku, kreditní kartu a osobní doklady; Jolana použila tuto přihrádku zcela záměrně, neboť katastrofální následky případné ztráty žvýkacích tablet se – alespoň v jejích očích – přinejmenším vyrovnaly případným důsledkům ztráty šesti set německých marek nebo cestovního pasu.

Lék však, zdálo se, nikterak nezabíral.

Zaskočilo ji to.

Jolana se snažila nepodlehnout panice. Intenzivně žvýkala a poslušně polykala ty trpké, palčivé sliny, které v jejím rozbouřeném žaludku měly způsobit potřebné uklidnění, avšak výrobcem inzerovaný rychlý účinek se stále nedostavoval. Jolana pootočila ventilátorem klimatizace tak, aby proud chladného vzduchu zasahoval přímo její obličej, odevzdaně se zapřela do sedadla a snažila se zhluboka dýchat. Cítila, jak jí na prsou, na krku a na čele vyskakují drobné kapičky potu. V podpaží byla už úplně mokrá.

Rus ji účastně pozoroval.

Maličko zdvihla obočí a útrpně se na něho usmála.

Zhluboka dýchala.

Také Ignác si všiml její bledosti.

„Žaludeční nevolnost?“ zeptal se.

Pohybem hlavy přikývla.

Irma na ni pokradmu pohlédla.

„Sleduj, jak nám to hodí za krk,“ pošeptala Denise.

Denisa se otřásla odporem.

Jolanin otec se předklonil.

„Všechny nemoci,“ oznámil své dceři vesele, „jsou jenom zanedbané pití!“

Jolana se ušklíbla. On ho tedy v žádném případě nezanedbává: nejdřív ty dva velké fernety a teď půl láhve vodky s džusem. Rty měla úplně suché.

„Můžeme pro vás něco udělat?“ řekl Ignác.

Znělo to upřímně.

Pokusila se o přátelský úsměv a zavrtěla hlavou.

„Co je ti?“ slyšela svou matku.

„Špatně od žaludku,“ řekl otec.

„Špatně od žaludku?“ řekla překvapeně matka. „Ty sis nevzala kinedryl?“

Jolana zavřela oči.

„Říkala jsem ti, ať si vezmeš kinedryl,“ připomněla jí matka.

„A já jsem ti už stokrát říkala,“ odříkávala Jolana pomalu, aniž se k ní otočila, „že kinedryl už se dávno nevyrábí.“

Polkla.

„Jenomže to bys mě musela poslouchat,“ dodala ztěžka.

„A co se teda vyrábí?“ řekla matka.

Jolana neodpověděla. Její dýchání se zrychlovalo.

Budou mi muset zastavit, uvědomovala si. Musím vstát a přede všemi dojít k řidiči a říct mu, aby mi zastavil. Ale vstát nedokázala. Co když budu opravdu zvracet? napadlo ji. Panika nad ní začínala vítězit. Znovu si připomněla všechna ta traumata školních autobusových výletů: smrad z nafty, slabá, roztřesená kolena, zpocené čelo, posměch spolužáků a nakonec pokaždé kyselý pach vlastních zvratků v zaprášené trávě nějakého toho příkopu u silnice. V lepším případě.

Není mi snad čtrnáct, snažila se najít ztracenou rovnováhu. Je mi třicet. Vystudovala jsem vysokou školu, mám státnice ze dvou jazyků, zajímavou, skvěle placenou práci, několik dobrých spolehlivých přátel a útulný, vkusně zařízený byt, odříkávala v duchu mechanicky, ale nepomáhalo to.

Vstala, ale kolena ji neudržela.

„Vzala sis teda něco?“ řekla matka.

Vztekle se k matce otočila, ale nakonec neřekla nic. Ještě by toho nakonec litovala.

Cítila, jak jí obsah žaludku stoupá do krku.

„Opravdu pro vás nemůžeme něco udělat?“ řekl Ignác starostlivě.

Chtěla mu říct něco milého, ale v téhle chvíli nemohla. Věděla už bezpečně, že se pozvrací. Styděla se, že to kvůli ní bude v celém autobuse kysele páchnout. Styděla se za všechny ty příští zvuky. Styděla se, že bude mít vyvalené oči – na jedné nevydařené party se během zvracení v hostitelově koupelně spatřila v zrcadle. Styděla se, když vytahovala ten dvojitý, ale výmluvně jednoúčelový igelitový sáček.

„Neošklivit si mě,“ stihla mu ještě říct.

Potom se několikrát – s vyvalenýma očima a za strašlivých zvuků – vyzvracela.

„To bude asi těžkej úkol,“ prohodila k Ignácovi s vyčerpaným úsměvem, když se s tou odpornou věcí v ruce začala prodírat úzkou uličkou k řidičům.

„My to zvládnem,“ usmál se na ni Ignác povzbudivě.

„Říkala jsem jí, ať si vezme kinedryl,“ řekla Jolanina matka svému muži.

„Doběhnu se vyčúrat,“ oznámil Jakub spěšně matce, když autobus zastavil.