Beach Boy a jeho dcera

Jolanin otec byl podrážděný.

Byl podrážděný, protože bylo takové horko, protože se potil a protože autobus stále ještě nedorazil. Především však měl vztek, že to byl on sám, kdo mu koupil ty obrovské, křiklavé, tyrkysové šortky se stylizovanými zelenými palmami, jakousi ležící nahou mulatkou a oranžovým nápisem Beach Boy na obou nohavicích. Koupil si je minulý týden v Praze, kam přijel, aby se tu ucházel o nové zaměstnání. Vstupní pohovor však nedopadl dobře: dotyčná firma totiž na inzerované místo požadovala věk do padesáti let. Navzdory svému předsevzetí během vstupního pohovoru několikrát zvýšil hlas; křičel na ty ignoranty, že je to do nebe volající diskriminace. Samozřejmě už věděl, že to místo nedostane. Během odpoledne se uklidnil. Došel si na dobrý oběd a dal si sedmičku vína; po obědě si dal ještě kávu a koňak.

Když si potom v obchodním domě Kotva šortky vybíral, měl už po pravdě řečeno trochu upito. Vybral si je víceméně z recese a zčásti i proto, aby pobavil mladou prodavačku. Doma v Sázavě se svého nákupu sám zděsil, ale spoléhal na to, že mu rodina nedovolí obléknout si něco takového a že mu budou zakoupeny šortky jiné, střízlivější. Ale přepočítal se: když si tu barevnou hrůzu před manželkou a dcerou navlékl, obě jen lhostejně pokrčily rameny.

„Že lidé s postupujícím věkem občas přicházejí o zrak nebo o sluch, to jsem věděla,“ pravila Jolana. „Netušila jsem však, že ztrácejí také soudnost a vkus.“

Hrdost mu nedovolila přiznat chybu, ale když dnes odpoledne vystoupil z auta na rušnou pražskou ulici, málem se propadl hanbou. I nyní si dobře všiml pobavených pohledů těch dvou holek.

„Má patnáct minut zpoždění,“ prohodil směrem k Jolaně. „Tedy zatím.“

Jolana poctivě, leč skepticky žvýkala Travel Gum. Její skepse měla bohužel velmi racionální jádro.

„Chápu,“ řekla. „Rozhodl ses, že za zpoždění autobusu ponesu zodpovědnost.“

Její otec pouze nevrle mávl rukou a bůhvípokolikáté pohlédl na vyrovnané kufry.

„Mám tam i tu khaki košili?“ zeptal se podezíravě.

Jolana věděla, že by otce v jistém smyslu velmi potěšilo, kdyby jeho khaki košile v kufru nebyla.

„Máš ji tam,“ řekla matka. „Neboj.“

„Určitě?“

„Určitě.“

„Uvidíme!“ řekl Jolanin otec výhružně.

Postavil se na okraj chodníku a okázale vyhlížel autobus.

Jolana si znovu prohlédla jeho bledé nohy a ty strašlivé šortky. Napadlo ji, zda si je podvědomě nekoupil proto, aby personálním ředitelům a firemním psychologům připadal mladší.

Otec pohlédl na hodinky a vrátil se ke kufrům.

„Nikdy jsem jméno tý cestovky neslyšel,“ řekl.

Jediné, co ho v tuto chvíli – byť zcela nepatrně – uspokojovalo, byla jeho vlastní popudlivá nespokojenost.

„Nikdy ses taky o cestovní kanceláře nezajímal,“ řekla Jolana. „Vždycky jsi nám tvrdil, že jsou to všechno podvodníci, kteří se jenom snaží vytáhnout z člověka prachy.“

„To taky jsou.“

Nyní už to Jolana nevydržela.

„Otče,“ pravila co nejsmířlivěji, „která cestovní kancelář konkrétně z tebe vytáhla nějaký prachy?“

Ignoroval ji.

„Řekněme v posledních třiceti letech?“ usmívala se Jolana.

Potom uviděla autobus. Byl to elegantní autobus zahraniční výroby – přesně takový, jaký slibovali v katalogu.

„Už je tady!“ zvolala vítězoslavně.

Otec předstíral, že ji neslyší.

„Tati, autobus už je tady!“

Uvědomila si, že křičí.

„Na co se tak těšíš?“ pravil mrazivě její otec. „Na to, že se zase pozvracíš?“

V té chvíli Jolanu znovu napadlo, zda to byl opravdu dobrý nápad – pozvat je na společný zájezd. Rozhodla se, jako ostatně už mnohokrát, zcela impulzivně. Jednoho dne se prostě zastavila před výlohou té cestovní kanceláře – a dostala ten nápad. Myslela na věčně přepracovanou matku, která nepřichází z kanceláře dřív než kolem sedmé. Často i po osmé. Myslela i na otce a na to, jak ho po třiceti letech vyhazují z práce. Stála před tou výlohou a přemýšlela. Peněz měla teď dost. Je mi snad osmnáct, abych se styděla za rodiče? říkala si. Z toho jsem snad už vyrostla. A kolikrát si spolu ještě takhle vyjedeme? Ano, věděla samozřejmě už předem, že to patrně bude náročné – ne, pryč s eufemismy: věděla, že to patrně bude strašné. Ale nemyslela na to. Dětinsky se opájela různými romantickými představami: Matka a ona v kavárnách italského letoviska. Na promenádě, zavěšené do sebe. Matka bude mít ten krémový kostým… Představovala si rovněž, jakou budou mít otec a matka radost, až jim oznámí, že jim zaplatila tak drahý zájezd.

„Seš hodná, ale já nikam jet nemůžu,“ řekla jí tehdy matka. „Víš, co mám práce?“

Nakonec ji musela dva týdny přemlouvat.

Uslyšela své jméno.

„Slečna Dvořáková s rodiči?“ opakovala mladičká průvodkyně se zářivým úsměvem.

Jolana cítila pohledy ostatních účastníků zájezdu.

„Ano,“ řekla.

Klid, říkala si. Mám vysokou školu, státnice ze dvou jazyků, zajímavou, skvěle placenou práci, několik spolehlivých přátel a útulný, hezky zařízený byt. Stejně ale trochu zrudla. Nijak moc, ale – zkrátka a dobře – zase zrudla. No to je výborný, říkala si Jolana. Šéfuju čtyřiceti lidem, byla jsem tři měsíce v Americe, spala jsem minimálně s dvaceti chlapama včetně jednoho černocha, kouřila jsem trávu i hašiš a jednou jsem praktikovala dokonce i anální sex – a potom se červenám při oslovení slečna Dvořáková.

Do háje, říkala si Jolana, když nastupovala do autobusu. Do háje!

„Vzala sis kinedryl?“ chtěla vědět matka.