Slunečnicové polepo levé straně

„Všimli jste si těch slunečnic?“ řekl nadšeně Jolanin otec.

Předklonil se dopředu k Jolaně.

„Všimla sis těch slunečnic?“

Jolana odhadovala, že až dosud vypil něco přes čtvrtlitr vodky, jakkoli zředěné džusem.

„Jsou překrásné,“ řekla Jolanina matka.

„Jsou doslova fantastické!“ řekl otec. „Doslova fantastické.“

Jolana po krátkém zaváhání pohlédla na nekonečné slunečnicové pole za silnicí.

„Nejsou špatné,“ donutila se připustit.

Věděla, že její otec zná v zásadě pouze dva druhy nálad: buďto je z nějakého, často dost bezvýznamného důvodu přesvědčen, že má dost dobrých důvodů k nespokojenosti, a začne proto být nepříjemný a podrážděný – anebo se naopak bůhvíproč rozhodne, že žádné důvody k nespokojenosti vlastně nemá.

„A pak je to ten nejspokojenější a nejveselejší člověk na světě,“ vyprávěla Jolana.

Jakmile už se však její otec pro jednu z oněch dvou nálad rozhodne, zdůrazňovala, žádné pozdější racionální argumenty nejenže nemají na jeho rozhodnutí naprosto nijaký vliv, ale ještě se ve svých důsledcích obrátí proti onomu chudákovi, který je otci nabídl.

„Když otec řekne, že je všechno špatně, tak zkrátka všechno špatně je – a běda všem optimistům v jeho okolí,“ vyprávěla Jolana mnohokrát svým přátelům. „Ale když naopak z ničeho nic shledá, že život je vlastně nádherný, musíte se jeho nečekanému zjištění okamžitě podřídit – to jest překypovat dobrou náladou a sršet humorem. Protože když to neuděláte,“ smála se Jolana, „je rázem všechno špatně.“

Jolanin otec navíc dokázal zmíněné stavy střídat neuvěřitelně rychle, někdy i třikrát v průběhu jediného odpoledne, a v obdobích vrcholné formy třeba i několikrát za hodinu. Jolaně i její matce, jejichž náladové cykly se tak jako u většiny smrtelníků střídaly nesrovnatelně pozvolněji, vždycky činilo nemalé úsilí se těm okamžitým změnám přizpůsobit. Matka si nicméně postupem let zvykla; Jolana nikoliv.

„Nejsem na tak rychlý změny prostě stavěná,“ stěžovala si.

Občas jí připadalo, že těmi náhlými a většinou nepředvídatelnými zvraty trpí dokonce i její pleť – podobně jako trpí nějaký křehký materiál, který je neustále vystavován prudkým změnám povrchové teploty.

„Fantastický!“ řekl otec.

„Jsou fakt krásný,“ řekla matka.

„Vidíš, jak jsou sytě žlutý?“ řekl Jolaně otec. „Hele, to je neuvěřitelný!“

Jolana mlčela.

„Na co je pěstují?“ řekla Jolanina matka. „Na olej?“

„Ne,“ řekla Jolana, „na maso.“

„Přestaň,“ řekla matka.

Otec Jolaninu poznámku naštěstí přeslechl.

„A jak jsou vzpřímený!“ jásal otec. Znovu se předklonil: „Vidíš to – jak jsou majestátně vzpřímený?“

Jolana si připomněla, že její otec má od příštího měsíce zakázaný vstup do firmy, a ještě jednou otočila hlavu k oknu.

„No jo,“ řekla.

„To je neuvěřitelný!“

Jolana by téma slunečnice ráda považovala za uzavřené; osobně se domnívala, že jejich rodina už těm zasraným kytkám věnovala víc pozornosti a obdivu, než je vůbec zdrávo.

„Na to, že jsou to jenom obyčejné slunečnice,“ poznamenala, přičemž položila důraz na slovo obyčejné, „nejsou vůbec špatné.“

„Něco ti řeknu,“ řekl otec. „Nebudeš tomu možná věřit, ale ještě nikdy v životě jsem tak úžasně veliké a zářivé slunečnice neviděl.“

„Říkal jsi zářivé?“ řekla nevěřícně Jolana. „Opravdu jsi říkal zářivé?“

Její matka jí věnovala krátký výstražný pohled: její projekt počítal s klidnou, příjemnou, zkrátka vydařenou dovolenou.

„Tak dobře,“ souhlasila otupěle Jolana. „Jsou zářivé a majestátní!“

„Že jo?“ řekl spokojeně otec. „Hele, ty slunečnice jsou doslova fantastické!“

„A taky si všimni, jak každý den otáčej hlavy za sluncem!“ řekla Jolana.

Znělo to zlověstně, avšak její otec to bohužel nezaznamenal.

„Jasně,“ řekl nadšeně. „Hele, ty jsou naprosto fantastické!“

„Nejsou!!!“ zaječela Jolana nepříčetně.

A všechno bylo špatně.