Člověk vedle Jolany

Jolana seděla před svými rodiči.

Místo u okna bylo dosud volné a Jolana zkoušela v duchu odhadnout, který z dosud nenastoupivších účastníků zájezdu by mohl být jejím sousedem – s ohledem na svou kinetózu by rozhodně dala přednost nějaké starší, laskavé paní. Ideální by byla milosrdná sestra. Bohužel se však ukázalo, že jejím sousedem bude asi čtyřicetiletý muž. Nápadně opálený. A – ušklíbla se v duchu Jolana – samozřejmě s řetězem na krku. V laciných, nekvalitních modrých džínsách, nevkusných černých polobotkách a žlutém tričku z jakéhosi syntetického materiálu. Playboy třetí kategorie, říkala si Jolana opovržlivě. Jeho úsměv byl však s jejím předchozím zařazením trochu v rozporu: působil očividně plaše.

„Izvinítě,“ řekl ten člověk omluvně.

Takže Rus, uvědomila si překvapeně Jolana. Udělala mu místo, aby se mohl zasunout k oknu. Všimla si mnoha oděrek na jeho poničených rukou. Zlomeného nehtu. Ty ruce v ní vzbuzovaly trochu odpor. Podívala se nenápadně na jeho šaty, ale ty byly čisté. Jenom na příklopci – ale možná, že se jí to jen zdálo – jako by měl malou skvrnu. Nasála nehlučně nosem vzduch, avšak nezdálo se, že by páchl. Úsměv v jeho obličeji nyní vystřídal vážný, jakoby usilovně důstojný výraz.

Skutečnost, že jejím sousedem je cizinec, Jolana vcelku vítala. Alespoň ji nečeká žádná povinná konverzace. Přesto jen tak zkusmo zavzpomínala na zbytky své gymnaziální ruštiny: ke svému údivu si nedokázala vzpomenout ani na jedinou použitelnou frázi; vše, co jí její paměť nabídla, byl kdysi často parodovaný úryvek prvomájového projevu sovětského důstojníka – a pak ještě začátek Taťánina dopisu Oněginovi, který se Jolana kdysi musela naučit nazpaměť: Ja k vam pišú, čevó že bólje, što ja magú ješčó skazáť. Tepěr, ja znáju, v vášej vólje menjá prezrénjem nakazáť, vybavila si po chvíli.

To by byl začátek konverzace, říkala si v duchu pobaveně. To by Rusák zíral!

Společensky se na něj usmála:

„Do you speak English?“

Zavrtěl hlavou a bezradně pokrčil rameny.

„Ja mluvím špátně česky,“ řekl.

Znovu se omluvně usmál.

„Ničevó. Ja tóže užé zabýla rúskij jazyk,“ řekla Jolana vesele.

Cítila nad tím člověkem jistou převahu, a to ji uklidňovalo. Jestliže se před ním vůbec nestydí mluvit, třeba se nebude tolik stydět před ním zvracet.