Rodiče za tmavým sklem

Jolana konečně také usnula.

Když autobus zastavil, otevřela oči: zjistila, že už je ráno a že už jsou v Itálii. Dokonce už svítilo slunce. Ven se jí ale přesto nechtělo – byla unavená. Rozhodla se, že zůstane sedět uvnitř.

„Nechceš jít s námi ven?“ dotazovala se matka tiše, neboť Ukrajinec na vedlejším sedadle stále ještě spal.

Jolana jí věnovala mrazivě sarkastický pohled. Uličkou procházeli ostatní cestující; Jolana uhnula ramenem.

„A nechceš aspoň přinést kafe?“ šeptala matka.

Jolana měla v úmyslu ještě nějakou dobu trucovat, avšak matka se tak očividně snažila být znovu Dobrou Matkou, že to už déle nevydržela.

„Ne,“ zašklebila se na ni vesele.

Začala předstírat spánek, ale přivřenýma očima se dívala, jak matka prochází za otcem uličkou. Vystoupili. Jolana pootočila hlavu, pohodlně zapřenou do měkkého opěradla, a potom – sama nepozorována – své rodiče sledovala. Matka si zapálila cigaretu a vstoje, s rukama založenýma na břiše, spokojeně vydechovala první obláčky světlého kouře. Otec jí přinesl kelímek s horkou kávou; sobě koupil pivo. Nasypal do kávy cukr, zamíchal ji, předal kelímek matce a plastikovou lžičku a sáček od cukru odnesl do nejbližšího odpadkového koše; potom – s rukou nataženou co nejdále od těla – otevřel plechovku s pivem. Napil se a volnou rukou ukázal směrem k dálnici; podíval se na hodinky a cosi matce řekl. Jolanina matka mu s úsměvem odpověděla. Otec pouze přikývl, ale ve tváři měl přátelský, skoro radostný výraz.

V Jolaně ten němý, banální výjev vyvolal nečekané chvilkové pohnutí.

Zjistila, že se také usmívá.