Maxa metoda proudu vědomí

Maxovi se ještě nechtělo spát, a tak si v posteli četl.

Často však četbu přerušoval a natahoval se k nočnímu stolku pro blok, aby si zapsal tu či onu poznámku, k níž ho kniha inspirovala – tak jako vždy, když se chystal psát, byla i tato kniha pouhým palivem, které marnotratně spaloval na vzrušující cestě za svým vlastním románem.

Vidět znamená představovat si, zapisoval si zrovna, když kdosi zaklepal.

Max k poznámce rychle přičinil velký vykřičník, a přestože předpokládal, že za dveřmi je Ignác nebo Oskar, popřípadě oba, posadil se na posteli tak, aby se mu na nahém břiše pokud možno nedělaly tukové faldy.

„Dále!“ zvolal.

Škvírou pootevřených dveří uviděl zářivé oči a zlatavou ofinu.

„Mohu?“ špitla Pamela.

„Proč ne? Pojď dál,“ řekl přátelsky a nenuceně, zatímco v jeho hlavě zavládl divoký, vířící zmatek.

Popis zmíněného zmatku – připadalo později Maxovi – se vzpíral dokonce i metodě tradičně zvané proud vědomí; přesněji řečeno se ovšem jejímu použití bránil sám Max, jenž na rozdíl od některých svých kolegů odmítal sobě i čtenářům předstírat, že ten totální a vpravdě nepopsatelný bordel v našich hlavách lze touto metodou takzvaně věrně rekonstruovat. Připadalo mu naopak nezbytné znovu a znovu poctivě přiznávat, že všechny takzvané myšlenkové pochody románových postav jsou vždy jen autorova krajně zjednodušená stylizace, vycházející z autorovy přibližné představy o těchto myšlenkových pochodech – stylizace, na niž však čtenář může přistoupit, tak jako divák v divadle dobrovolně přistupuje kupříkladu na to, že ty dvě otlučené šedivé kulisy jsou hrad Elsinor (a ani režisér či scénograf se mu mimochodem nepokoušejí namluvit, že to, co vidí, je zaručeně pravá dánská žula, a nikoli obyčejná dřevotříska).

Pamela vstoupila dovnitř a zavřela za sebou dveře.

Představíme-li si Maxovu hlavu jako koš – lhostejno zda dárkový či odpadkový – bylo v něm nyní bez ladu a skladu naházeno zhruba, přibližně toto:

– doznívající podráždění člověka, jehož kdosi nepříjemně ruší;

– zajíkavé vzrušení;

– pevné předsevzetí, že za všech okolností zůstane milý, přátelský a zdrženlivý;

– touha vstát a jít ty dveře zamknout;

– dětinská pýcha muže, za kterým chodí dívky v noci na pokoj;

– divoká předkoitální radost;

– úzkostná předkoitální nervozita;

– věty, které bude říkat, když se nedostaví erekce;

– touha okamžitě si sundat slipy a strčit Pamele penis do úst;

– Holanův výrok, že život je otáčející se obruč a román že navždy zůstane pouhým jeho stínem;

– obava, zda jsou jeho slipy čisté;

– obava, že se patrně vůbec nevyspí;

– neodbytná potřeba jít do koupelny, vyčistit si zuby a umýt si mýdlem žalud;

– radostná představa, že o Pamelině noční návštěvě bude moci zítra vyprávět kamarádům;

– vzrušující představa, že její noční návštěvu bude moci uplatnit v románu;

– vzrušující představa, že je Pamela ještě panna;

– zneklidňující otázka, zda v jeho močové trubici nezůstala některá ze spermií z dnešního rána;

– zneklidňující otázka, jak dlouho vlastně spermie žijí;

– neurčitý strach z AIDS;

– zneklidňující otázka, kde teď v noci sežene kondom;

– úsměvná představa, jak si teď v noci půjčuje kondom od svých homosexuálních kamarádů;

– panický strach, že mu Pamela nic nedovolí;

– nepříjemný pocit, že Pamela vidí jeho tukové faldy.

A dále několik stovek nejrůznějších glos, perverzních nápadů, tajných úzkostí, přání, odhodlání, štěstíček, reklamních sloganů, záměrů, myšlenek, vzpomínek, odhadů, dedukcí, spekulací, slov, obrazů, výjevů, obsesí a – jak jinak! – citátů.